Africké umění

Podívejte se na africký kontinent

end of carousel

Kámen a trocha historie kamenosochařství v Zimbabwe

Položíte-li si otázku, proč právě v Zimbabwe se v druhé polovině 20. století rozvinulo nejmasovější sochařské hnutí na světě, nenaleznete jednoznačnou odpověď. Někteří autoři kladou pojítko mezi Velké Zimbabwe (kamenný komplex, který byl pravděpodobně sídlem králů nejrozsáhlejší středověké říše v jižní Africe) a dnešní sochařství. Ale jakkoliv kamenné stavby a sochy Velkého Zimbabwe dodnes dokládají zručnost tehdejších kameníků a sochařů, dělí je od současnosti propast bezmála poloviny tisíciletí, kdy bylo umění práce s kamenem zapomenuto. A tak jsou všechny rozhodující okolnosti, které ke vzniku sochařského hnutí vedly, možná jen dílem náhody. Náhody, která svedla dohromady správné lidi ve správný čas na správném místě. Náhody, díky níž se v Zimbabwe v 60. letech 20. století setkali černí Afričané, v nichž dřímal talent pro práci s kamenem, s bílými vizionáři podporujícími výtvarné umění.

Černí Afričané si v sobě nesou dědictví generací předků, které věřily, že všechny bytosti i věci mají svou duši, že do nich vstupují dobří i špatní duchové a s duchy je možné komunikovat prostřednictvím rituálů. Rituály pak vyžadují magické pomůcky - kresby, masky, sošky, amulety. Animistická víra tak tisíce let poskytuje prostor pro výtvarnou realizaci a udržuje a přirozeně rozvíjí výtvarný talent.

Aby se talent mohl prosadit na sklonku koloniální éry, bylo však třeba velkomyslnosti několika bělochů, kteří v době, kdy to nebylo zvykem a možná ani radno, ve schopnosti a talent Afričanů uvěřili. Jednalo se především o někdejšího ředitele Rhodesovy národní galerie v Salisbury Franka McEwena a farmáře s duší bohéma Toma Blomefielda. Ale již před těmito dvěma lidmi vyučovali v misiích techniky výtvarného umění bílí křesťanští misionáři Canon Edward Paterson a Hans Groeber.

Posledním stavebním prvkem nového uměleckého proudu, který byl ve správný čas v Zimbabwe k dispozici, byl, jak jinak, kámen. Relativně snadno dostupný kámen byl pro vznik hnutí stejně důležitý a nezbytný jako talent černých sochařů a jako běloši podporující „černé“ výtvarné umění.

Náhodný nález kusu jasně zeleného mastku na polích v okolí Nyangy inspiroval jednoho z prvních sochařů – samouků Jorama Marigu, aby na něm uplatnil dřevořezbářské techniky, kterým se naučil od svého otce. Zrodila se tak první ze soch, které o pár let později, když byl Joram Mariga představen řediteli Rhodesovy národní galerie Franku McEwenovi, ovlivnily McEwena natolik, že začal vybízet další zájemce, aby vyzkoušeli svůj talent v kamenosochařství. Mastek je však příliš měkký, a tak jej záhy nahradily tvrdší druhy kamene.

Napříč Zimbabwe se od severu k jihu táhne nízké pohoří Great Dyke bohaté na kovové rudy, ale rovněž nabízející kvalitní kámen včetně řady variet hadců. Hadec je kámen, který je dostatečně tvrdý, aby byl plnohodnotným materiálem pro sochy, ale i dostatečně snadno opracovatelný, aby umožnil realizaci všech tvůrčích záměrů. Na úpatí Great Dyke se nacházela i tabáková farma Toma Blomefielda, který poté, co politická situace v zemi znemožnila vývoz tabáku do zahraničí, intuitivně položil základy největší sochařské komunitě v Zimbabwe a vlastně i na světě – Tengenenge. Zásoby kamene vhodného pro kamenosochařství se nacházely přímo na pozemcích patřících k farmě. Nebyla to opět jedna z dalších šťastných náhod?

Opracování kamene

Zatímco první sochy na farmě Toma Blomefielda vznikly za pomocí upravených zemědělských nástrojů, dnešní sochaři požívají standardní kamenické nářadí: paličky, majzlíky, kamenická kladiva, rašple, pilníky a nakonec brusný papír. Kámen se až na výjimky ručně láme i ručně opracovává. Majzlíkem se odstraní vše, co je nadbytečné, a vytvoří se hrubý tvar sochy. Kladívkem s hroty se pak vytvoří přesný tvar sochy, ale na povrchu zůstává socha drsná. Následně se povrch vyhladí dláty, rašplí a pilníky. Nakonec se plochy vyhladí pod vodou brusným papírem. Opracovaný a vyhlazený povrch soch je ale šedý či našedlý. Aby socha získala výraznou barvu, nahřeje se kámen u otevřeného ohně a celá socha nebo jen vybrané plochy se napustí voskem. Vosk se vpije hluboko do pórů teplého kamene. Následně se vosk za studena vyleští do vysokého lesku. Právě kontrast opracovaných a přírodně hrubých ploch, ploch voskem ošetřených a jen šedých, propůjčuje zimbabwským sochám typický vzhled. Nová socha může vznikat dny i týdny, záleží na její velikosti.

Druhy kamene

Anglické názvy kamene, které se v Zimbabwe používají, nemusí nezbytně korespondovat s mineralogickou terminologií. Black serpentine (černý hadec) je používán nejčastěji, ale nemusí být v duchu názvu jen černý, podle místa původu může převládat nazelenalá či nahnědlá barva. Opracování černého hadce je relativně snadné (jeho tvrdost se pohybuje mezi čísly 4 až 6 na Mohsově stupni tvrdosti nerostů). Spring stone je temně černý velmi tvrdý hadec, který již vyžaduje velkou zručnost při opracování. Mohou se v něm střídat tvrdé černé a měkčí hnědé vrstvy. Střídání hnědých a načernalých vrstev je typické pro kámen těžený v okolí Guruwe a Tengenenge. Sochaři zde umí barevné přechody mistrně využít a přirozeně je zakomponovat do soch. Opal stone má obvykle tmavší zelenou barvu a typické světlejší (někdy hnědožluté) flíčky a žilky. Je oblíbeným materiálem některých sochařů, například bratrů Bonjisiových. Cobalt stone má hnědo-fialovou barvu. Verdit je velmi tvrdý a může mít až smaragdově zelené zbarvení. Používá se ojediněle, ale sochy z něj jsou díky zbarvení velmi působivé.

Text a foto: Ing. Ondřej Homolka
Kamenné sochy ze Zimbabwe

 

www.chizika.com