Africké umění

Podívejte se na africký kontinent

end of carousel

Benin

Benin, do roku 1975 známý jako Dahome, je malá země u Guinejského zálivu. Vlny Atlantiku narážejí na ploché písečné břehy. Panuje tady vlhké klima, takže všechno schne neuvěřitelně pomalu – mokré prádlo i ty, když se rozhodneš vykoupat v moři. Směrem k severu se krajina mírně vlní, ale na žádné pořádné hory tady nenarazíš, spíš na vrchovinu. Nejvýš terén vystoupá v masívu Atakora na 641 m nad mořem. Se vzrůstající vzdáleností od pobřeží se mění i klima. Vlhkosti ubývá, teploty jsou v období sucha vyšší. Zaprášená krajina přechází v savany sahelu. Větších řek je málo. Niger tvoří část severní hranice a na jižním úpatí Atakory pramení Ouémé, jejíž vody směřují ke Guinejskému zálivu.

Hlavním městem je oficielně Porto Novo. Nemá však zdaleka takový význam, jak by se mohlo zdát. Větší a důležitější je velký západoafrický přístav Cotonau s mezinárodním letištěm. Sídlí tu i státní správa. Z velkých měst si ještě zaslouží připomenout Abomey kus od pobřeží, Natitingou a Parakou ve vnitrozemí.

pro zvětšení klikněte

Benin je chudá země, kde téměř chybí průmysl. Ze zemědělských plodin se pěstuje hlavně maniok, jamy, kukuřice, bavlna a palma olejná. Chová se různé domácí zvířectvo, ale všechno je jakoby menší než u nás. Slepice jsou menší stejně jako kozy a další zvířata. Chová se skot zebu původem z Indie. Má sice malou užitkovost, ale je odolný vůči nemocem a parazitům. Zvířata jsou poměrně vysoká a působí lehce vychrtlým dojmem. Typický je pro ně tukový hrb na hřbetě. Z opeřenců jsou velmi oblíbené perličky.

Celkově je hospodářství na nízké úrovni, stejně jako životní úroveň obyvatelstva, které je pracovité, ale pracovních příležitostí je žalostně málo.

pro zvětšení klikněte

Pestrobarevná společnost

V Beninu můžeme těžko hovořit o nějakém homogenním národu. Domorodci patří k celé řadě kmenů a etnických skupin. Žijí tu Fonové, Jorubové, Sambové, Baribové, Fulbové a mnozí další. Mluví se několika desítkami různých jazyků, což je při 7,5 miliónech obyvatel naprosto fascinující. Komunikace napříč zemí je možná pouze díky francouzštině, která je úředním jazykem. Kdo si v Beninu určitě přijde na své, jsou etnografové. Taková změť různých jazyků, zvyků, tetování, zdobení, ... je musí uvádět do naprostého vytržení!

Z náboženského hlediska zde potkáme jak křesťany, tak muslimy. Jejich procentní zastoupení je v různých pramenech uváděno různě. Můj skromný odhad je, že jejich poměr je velmi vyrovnaný. Každopádně kostely, mešity, ale také školy, bývají ve vesnicích bezkonkurenčně nejlepšími stavbami.

Původním a stále přetrvávajícím náboženstvím je v Beninu animismus, což je v zásadě víra v existenci samostatné duše a duchovních bytostí, které jsou nesmrtelné. Kořeny zde má často diskutovaný kult vúdú nebo woodoo, který se odsud dostal s černými otroky do Ameriky. Tyto staré náboženské představy žijí v západní Africe jednak samostatně, jednak silně ovlivňují zdejší podobu křesťanství i islámu.

Přestože jsou obyvatelé Beninu velice chudí, mohli bychom jim závidět jejich optimismus a dobrou náladu. K celkovému dojmu přispívá tradiční pestré oblečení, které nosí jak ženy, tak muži. Je vyrobené z nápaditě vzorovaných látek, které nejsou kupodivu čínské provenience, ale vyrábějí se přímo v Africe.

Základní součástí oděvu žen je takzvaný „paj“. Je to vlastně čtvercový nebo obdélníkový kus látky, který se velmi rychle promění v šaty nebo sukni. Také se jím připevňuje dítě na záda tak, aby bylo naprosto spokojené. Ono tam totiž nijak nevisí, ale spíš sedí ženě na zadku. A abych nezapomněl, do uzlu v cípu „paje“ se zavazují peníze nebo nějaká drobnost.

Muži nosí ze stejné barevné látky oděv zvaný „bomba“. Jsou to vlastně volné plandavé kalhoty a jakási volná halena – něco mezi dlouhým trikem a košilí. Výstřih bývá ozdobený jednoduchou nebo složitější výšivkou.

V Beninu se člověk jen málokdy setká s nějakou dlouhovlasou krasavicí. To, co se zdá, že jsou delší vlasy, bývá většinou příčesek. Paruky jsou tady velice oblíbené. Tím nechci říkat, že by ženám nerostly vlasy. To rozhodně ne, ale ženy se, podobně jako muži, stříhají velmi nakrátko. U nás bychom to nazvali sestřih á la námořní pěchota. Často se oholí úplně. Je to celkem pochopitelné, při zdejších teplotách asi není huňatá kštice nijak příjemná. Místní ženy jsou ale vynalézavé a i velmi krátké vlasy si různě upravovují. Svazují je do svazečků, ke kterým připevňují různé ozdobné housenky, copánky a kdoví co ještě.

pro zvětšení klikněte

Lidé s rovnými zády a krásnými zuby

Nikdo tu moc nepoužívá nějaké tašky. Všechno se nosí na hlavě. Výsledek je velice pozitivní, protože to u domorodců formuje naprosto úžasné držení těla. Naše modelky by jim mohly závidět! To platí i o babičkách a dědečcích. Všichni chodí jako by spolkli pravítko. Přihrbenou postavu nemáš šanci vidět. K tomu musím dodat, že i tlustí lidé jsou tady velmi raritním zjevem. Je to dáno kombinací pohybu a nepřejídání se – pravý opak Ameriky! S vyloženou podvýživou a lidmi vyhublými na kost jsem se tu nikdy nesetkal. Na druhou stranu naprostá většina domorodců jí velmi střídmě. Najíst se dosyta je pro ně prostě luxus.

Co také prakticky neexistuje, to jsou zkažené zuby. Občas jsou špatně rostlé nebo je nějaký zub vyražený, ale nejsou zkažené. Naopak jsou zářivě bílé jako v reklamě na zubní pastu. Důvod je zřejmý. Domorodci celkem dbají na ústní hygienu. Nepoužívají naše kartáčky, ale takové krátké dřevěné tyčinky. Rozkousají konec a mají vlastní originální nástroj. Jsou schopní ten klacík žvýkat a přehazovat z koutku do koutku celý den. Dalším faktorem je, že jejich strava se vyznačuje naprostým nedostatkem sladkého. To je pro zuby zdravé, ale já jsem tím dost trpěl!

Když už jsem to nakousl, měl bych se maličko zastavit u stravování. Je jistě možné se najíst v restauraci. Dostaneš tam v zásadě běžné evropské jídlo, které je kupodivu celkem drahé. Místní speciality tam moc nevedou, to je potřeba zajít do podniků nižší kategorie. Pokud chceš poznat opravdovou místní stravu, je dobré si dát něco u pouličního stánku. Píši pouličního, ale takové „vyvařovny“ jsou běžné i ve větších vesnicích. U stánku ti dají jídlo do přineseného termokastrůlku, a když ho nemáš, tak do normálního pytlíku. Já jsem si takhle vždycky kupoval oběd při cestě do terénu. Vybrat si můžeš nějakou přílohu – to je třeba kaše, těstoviny nebo třeba koule z rýže pospojované nějakým těstem. To ti prodavačka polije červenou, hrozně pálivou omáčkou, která obsahuje pimet, tedy místní ostrou papriku. K tomu si můžeš přidat kus masa – buď kuřete, ryby nebo něčeho jiného. Je to levné a dobré! Jídlo není zvykem nabírat lžící nebo vidličkou, ale prsty, čímž může být Evropan lehce překvapený.

Nejenom místní jídlo, ale i místní pití stojí za ochutnání. Z alkoholických nápojů zmíním „sudaví“, což je podomácku pálená kořalka poměrně slušné kvality. Dá se koupit čistá, čirá anebo s vyluhovaným „tizanem“. „Tizan“ je strom, který domorodci používají proti malárii. Z listí a kůry dělají odvar, které pijí a potírají se jím. Jak moc to funguje, nevím. V „sudaví“ se luhují kořeny nebo kůra. Kořalka pak získá žlutavou barvu a velmi dobrou příchuť. Když připustíme, že asi i léčí, tak není co řešit.

Z nealkoholických nápojů mě zaujal takzvaný „čuk“ nebo „čuku“. Snad se to vyrábí z naklíčené kukuřice. Je to zakalené a má to lehce kyselkavou chuť. Kdybych to měl k něčemu připodobnit, tak se to vzdáleně podobá kvasu, který je oblíbený na Ukrajině.

pro zvětšení klikněte

Historie

Přidám ještě pár poznámek k historii, žádný výčet, ale jenom pár zajímavých údajů. Stejně jako jiné africké země i Benin měl svojí koloniální historii. Byl součástí francouzské západní Afriky. Určitým pozůstatkem je dnešní měna – západoafrický frank, který platí i v okolních státech, jež s Beninem tvoří společenství s volným pohybem osob.

První u beninského pobřeží přistáli v 15. století Portugalci. Nastalo dlouhé období, které nebylo pro celou západní Afriku šťastné. V 16. až 19. století tu bylo centrum obchodu s černými otroky, kteří byly převáženi do Ameriky. Otrokářské lodě vyplouvali hlavně z přístavu Ouidah a mluvilo se o takzvaném Otročím pobřeží.

Historická Beninská říše byla poměrně rozsáhlá a zasahovala sem z území nynější západní Nigérie obývané Joruby. Těžko dešifrovat její celou historii. Známá ifeská dynastie se datuje asi od r. 1300, ale vrcholu moci dosáhla v 15. a 16. stol. Tehdy bohatla na obchodu s Portugalci. Z období Beninské říše se dochovaly různé umělecké předměty, které jsou dnes roztroušené po různých muzeích a soukromých sbírkách po celém světě. Proslulé jsou zejména bronzové sošky. Ono zdejší obyvatelstvo vůbec prokázalo značné znalosti a řemeslnou zručnost, zejména při výrobě a zpracování kovů, hlavně železa. Vůbec nejstaršími archeologicky zdokumentovanými centry byla Taruga v centrální Nigérii obývaná kulturou Nok a naleziště severně od N'Djamena v Čadu s předměty datovanými do doby 800 až 500 před Kristem.

V severním Beninu jsem narazil na pozůstatky několika malých primitivních železáren. Staří Beninci zde těžili železitou durikrustu přítomnou na mnoha místech. Tahle celkem chudá ruda bývá vyvinuta na povrchu v tenké vrstvě několika málo decimetrů. Železáři na vhodném místě postavili primitivní pec, spíš zkujňovací ohniště, a začali zpracovávat okolní suroviny. V momentě, kdy již nebylo výhodné donášet rudu nebo nebo dřevěné uhlí, železárnu zrušili a posunuli se o kus dál. Produktem této výroby bylo nejspíš takzvané houbové železo, které je potřeba dále zpracovat kováním. Popsaná železářská výroba nebyla zvlášť efektivní a začala postupně zanikat s příchodem Evropanů, jejichž levnému a kvalitnímu železu nebyli místní výrobci schopni dlouhodobě konkurovat.

Podívejte se také na fotografie zlatokopové v Beninu nebo na web Nahá Afrika.

Text a foto: Richard Hons - www.radioaktivnistranky.cz

Svět přírodních národů

 

Africké obrazy - Tingatinga

 

Móda z Afriky - CHIZIKA